Lucie Nováčková - Závaží

Spolek PLAC a Galerie Kaplička, s finanční podporou statutárního města Jablonec nad Nisou, vás zvou na vernisáž výstavy Lucie Nováčkové.

Lucie Nováčková ( 1981)

Patří k umělcům, jejichž současné soustředění na výsek problematiky pomyslného pole umění vyrůstá z poměrně klasicky pojatého školení, které přetavila poměrně v osobitý přístup k zamýšlení se nad médiem textilu, jeho materialitě a metaforičností.

Původně vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Pardubice, obor Kulturní dějiny, následovala Textilní tvorba v Hradci králové a studium Malby na FaVU VUT. Ponoření do několika oborů si po absolutoriu vyžádalo několikaletou pauzu, kdy se věnovala podpoře tehdy nastupující generace umělců založením a vedením projektu Pragovka Gallery, The White Room a Kolben Open. Někdy v mezičase však během této kreativní pauzy vykrystalizoval princip, jemuž se Lucie věnuje od roku 2014 v cyklu LaTence. V něm pracuje s osnovou, jejími významy a výrazovými možnostmi jejího využití jako monumentální, ale minimalistické instalace, která často obsahuje nevyslovovaný, ale přítomný duchovní nebo osobní náboj. Tyto často poměrně hluboké a složité významy ve spojení s textilními technologiemi Lucie taví na princip uměleckého díla - i přesto, že samy jako takové nutně nemusí mít výstup, neboť jsou jen součástí procesu (jako právě tvorba osnovy). Tyto Výstupy- Procesy pak posouvá na základní princip svých prací a hledá jejich hranice. Toto zkoumání je dnes předmětem jejího doktorandského studia na AVU, ateliér Socha II, kde se zabývá paralelou textu a textilu a využitím snování jako principu uměleckého díla.

„Jednou z těch otázek, které mě nejvíce pálí, je snaha dopátrat se, co se stane, pokud se použije pouze jedna z částí textilní technologie (v mém případě snování). Výroba osnovy už z principu je něčím, co běžně nepatří k prezentovaným textilním technikám- ze své podstaty totiž nepodává výsledek v podobě výrobku, ale spíše něco, co by se mohlo svou neukončeností blížit deleuzovské antitkanině. Je takovou textilní Schrödingerovou kočkou, která v sobě obsahuje několik možných superpozic budoucího výrobku.“

Co nese osnova? V případě instalace těžký kámen, ať již znamená cokoliv. V případě textu nese příběh, nebo jeho možnosti. Jazyk, který nese jeho emocionální zabarvení. Tuto vrstvu protkávají věty, promluvy, které určují, jak rychle se příběh odvíjí, co si jednotlivé postavy myslí, co říkají a jak. Co se stane, když příběh zůstane nezpracovaný viset na osnově tvořené jazykem? Promění se v zátěž, bránící procesu tkaní či vyprávění? Nebo naopak v závaží, které dostatečně zatíží jednotlivé nitě, aby proces mohl začít, i když tak jako tak je- svou povahou umělecké práce, minimálně po dobu výstavy odsouzen setrvat v momentu těsně před začátkem? Významy se obracejí, a zátěž se najednou stává něčím, co umožňuje prodloužit tu chvíli, kterou pokládám v tvorbě za nejdůležitější, moment bílého papíru…

Při volbě názvu výstavy nakonec zvítězilo závaží. Klidně by to ale mohla být zátěž. Záleží asi na divákovi, nakonec.